NOVÝ DĚJEPIS

TAJNÝ TUNEL DO EGYPTA
Odjezd
Cézar řekl, že poslední hodiny strávíme v promítací síni. Dospělo se k závěru, že má blahodárný psychický vliv, který bude o to potřebnější, že se připravujeme na dlouhou cestu. Měl jsem si sbalit jen potřebné věci.
Moji duši si náhle podmanila velká vděčnost Cézarovi za vše, co pro mě udělal. Upřímně jsem mu za to poděkoval a řekl jsem mu, že ho považuji za skutečného duchovního mistra, který mě vede na mých krocích k mému osudu. Neřekl nic, když se zamyšleně díval před sebe, ale v koutku jeho rtů jsem viděl slabý úsměv a na tváři výraz  přijetí. Pár metrů od mého domu na nás čekal tmavý džíp. Oba jsme nasedli na zadní sedadlo a řidič okamžitě odjel. Život mi nyní otevřel obrovskou perspektivu, ke které má přístup jen velmi málo lidí.
Ve stejném křídle oddělení Nula, kde bydlel Cézar, byl pro mě již připraven elegantní pokoj. Bylo mi zakázáno sdělovat jakékoli podrobnosti o umístění, konstrukci nebo správě tohoto tajného zařízení. To ostatně nepovažuji za důležité. Události, které následovaly, byly důležitější než toto.

Na základnu dorazil i generál Obadea a po rozhovoru s Cézarem požádal Radua, aby se pokusil kontaktovat dr. Xiena a pokud by to nebylo možné, aby se pokusil vyvolat bohyni Machandi. Řekl, že ví o všem, co Radu s dr. Xienem dělal, co se stalo v horách, kde ji Radu poprvé spatřil a že ví, že je v jeho silách, se s Machandi spojit.

Radu se pokoušel s Machandi spojit, ale nešlo mu to. Nepřicházela ani do snu, jako tomu bylo dříve. Až po dvou dnech, ve stavu klidu a relaxu o samotě se to Raduovi podařilo. Povedlo se mu dostat do snového stavu, zatímco byl ale při vědomí, nespal, seděl na posteli. Sice Machandi přivolal, ale nedokázal s ní promluvit, aby se jí zeptal na pobyt dr. Xiena.

Cézar Raduovi vysvětlil, že jemnohmotné světy jsou také přísně hierarchické a podstatným principem je frekvence vibrací hmoty. Čím vyšší je, tím vyšší je příslušný jemný svět. 
"Machandi je například součástí světa nadřazených bohů a můžeš si být jist, že se ti dostalo důležité milosti, když se ti zjevila." objasnil. Uklidnil Radua, že příště se určitě dostane do lepšího stavu snového vědomí, aby s ní mohl promluvit.

Za pár dní byli všichni připraveni k odletu. Letěli vrtulníkem v sestavě 5 lidí - Cézar jako vedoucí výpravy, Radu a dále tři mladí muži - jeden civilista a dva vojáci - dva Američané a jeden Rumun. Američané se představili jako Aiden a Trujo a Rumun se jmenoval Nicoară. Všichni nastoupili a čekalo se už jen na Cézara.

...Po téměř dvou minutách jsme ho viděli rychle vycházet z budovy, kde byla jeho kancelář, když mířil k vrtulníku. Vysoký a dobře stavěný vzbuzoval mimořádný pocit bezpečí a sebevědomí. Cítil jsem, jak mou duši zaplavila vlna náklonnosti, kterou jsem s vděčností nasměroval k němu. Byl jsem si vědom toho, že mě osud spojil tajnými nitkami s tímto mužem, a byl jsem odhodlaný ho následovat, kamkoli mi to navrhne. Mé zkušenosti z posledních několika let mi ukázaly, že byl jedním z nejmoudřejších mužů a díky jeho bezúhonnosti, poctivosti a dobrým úmyslům v něj všichni důvěřovali. Všechny tyto vlastnosti byly zdvojnásobeny mimořádnou jemnou silou, kterou člověk okamžitě pocítil, když byl poblíž. Často jsem si kladl otázku, jak je možné, že sám dosáhl takové úrovně duchovní evoluce a porozumění znamenitým aspektům společnosti. Pokud jsem věděl, mohl jsem hádat, že to bylo hlavně kvůli zvláštním zásluhám, které měl v jiných životech, a proto pro něj nyní bylo docela snadné se rychle vyvíjet. Jak se mi však jednou přiznal, klíčem k jeho úspěchu byla zvláštní vytrvalost v praktikách, které si sám ukládal, kde se odmítal nechat odradit neúspěchem....

Teprve ve vrtulníku se Radu dozvěděl, že Aiden je expert na počítače a zejména na dešifrování. Byl stálým zaměstnancem Pentagonu a jeho život se pohyboval pouze mezi zdmi různých tajných základen po celém světě, kde to vyžadovaly vojenské a ekonomické zájmy USA. 

Cestou měl Radu čas na přemýšlení.
...V těch jedinečných okamžicích, které jsem prožil v projekční komoře a měl jsem možnost dívat se na úžasnou posloupnost holografických obrazů, jsem byl šokován mnoha aspekty a pravdami, které až dosud vědci v průběhu historie ochotně skrývali, aniž by o tom informovali masy. Většinu těchto aspektů mi nebylo dovoleno prozradit. Závěrečná část prezentace obsahovala další podrobnosti o území naší země za posledních 10 000 let, dle přibližného odhadu. Protože mi bylo dovoleno psát o některých z těchto obrázků, chci to udělat nyní, než budu pokračovat v událostech, které následovaly a které byly zcela matoucí.

Co mě na holografických snímcích překvapilo, byl malý počet obyvatel. Prakticky řečeno, neexistovaly žádné společné obytné oblasti a žádná města. Lidé žili téměř výhradně na horách a pokud jsem mohl říci, jediné přírodní produkty, které si užívali, byly získávány z ovcí a včel. Ovce byly větší než ty, které známe nyní, ale lidé byli také vyšší. Jejich průměrnou výšku jsem odhadl u mužů asi na dva metry a u žen o něco méně. Kromě zemědělství a pasení ovcí se nic, co dělali, nepodobalo našemu současnému životu. Téměř celou dobu mlčeli a byli osamělí, raději zůstali se zavřenýma očima v hluboké meditaci. 

Ženy připravovaly přinesené ovčí mléko. Nevařili, protože jedli pouze mléčné a včelařské produkty. Občas jsem viděl, že ženy používaly velmi jednoduché dřevěné zařízení k tkaní jakési dlouhé bílé košile z ovčí vlny, ale velmi měkké a nepříliš silné. Všichni měli na sobě stejné šaty. Košile byla nad kolena a na hrudi rozepnutá. V pase nosili opasek, který byl také z vlny. Pokud jsem mohl říct, jejich domy měly jen jednu místnost s velmi vysokou střechou podobnou pyramidě. Jediný materiál, který použili, bylo dřevo. Vstup do domu byl přímo zvenčí skrz vysoký otvor ve tvaru půlkruhu. Nebyly tam žádné dveře ani okna. Neviděl jsem žádné psy, domácí mazlíčky ani divoká zvířata. Jejich život byl nesmírně jednoduchý a klidný; strohý, řekl bych, ale přesto jsem viděl, že jsou vysoko nad naším stavem. Jejich pohyby byly velmi ušlechtilé, jejich akce velmi přesné a nikdy neuspěchané. Zřídka gestikulovali, dokonce i během každodenní práce, ale byli velmi výkonní. Nikdy nespěchali a zanechávali dojem, že měli všechen čas na světě a musím přiznat že jsem měl tento pocit také proto, že navzdory zdánlivě zpomalenému pohybu stále zvládali vše, co si předsevzali. Všiml jsem si, že vždy bez výjimky dokončili, co začali.
Čas jako by ubíhal pomaleji a dny se zdály delší, dokonce i pro souhrnnou projekci, na kterou jsem se díval. Muži často během dne a uprostřed činností, které vykonávali, najednou seděli na zemi a zavřeli oči a zůstávali ve stavu hlubokého rozjímání celé hodiny. Poté by okamžitě pokračovali ve své činnosti přesně tam, kde se zastavili. Nezaznamenal jsem žádné zvláštní zvyky nebo rituály; ale večer ženy vystupovaly na vrchol hory a tváří v tvář zapadajícímu slunci zvedly ruce šikmo k uším v gestu dávání, které bylo zároveň přijetím toho, co jim život nabízí. To byl jediný projev gest, který jsem mohl jakkoli přirovnat k modlitbě, invokaci nebo bezpodmínečnému odevzdání se Božství. Říkám to proto, že jsem si nevšiml žádného znázornění božstva, oltáře nebo jakéhokoli symbolu náboženské praxe. Zdá se, že se vztahovaly k univerzálnímu zdroji přímo a jednoduše bez zprostředkování. Jejich život byl zcela duchovní a zasvěcený neustálé meditaci, ať už pracovali nebo odpočívali.