Část 45
8. 10. 2024
ZÁHADA POHOŘÍ ORASTIE
O PŮVODU CIVILIZACE a CO BYLO DÁL VE ZLATÉ JESKYNI
"V 70. letech byla Marija Gimbutas, litevská archeologička a profesorka na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, jmenována vedoucí rozsáhlého výzkumného projektu vedeného v Evropě, jehož cílem bylo zdokumentovat a navrhnout mapu objevů souvisejících s neolitem, 5000 let před naším letopočtem.
Myšlenka byla: objevit výchozí bod lidské civilizace. Chodila do všech významných archeologických ústavů a do všech prestižních muzeí v Evropě a všude pokládala následující otázku: "Máte na území stopy civilizace staré 5 000 let před naším letopočtem?" Francouzi řekli ne, Italové řekli ne, Němci, Švédové atd. Potom vypracovala mapu těch, kteří odpověděli kladně, a výsledky pojmenovala: Stará Evropa. Zbytek byl prázdný. Nikde nic nebylo."
"To, že řekli, že nemají žádné archeologické důkazy, neznamená, že neexistují," řekl jsem.
„Neexistují žádné stopy neolitické civilizace 5 000 let př. n. l. Země byla jednoduše neobydlená; nemohla být obydlená. Nebylo nic než les a led, který se postupně stahoval."
„Zdá se neuvěřitelné, že v těchto oblastech nikdo nebyl. Pokud hledali stopy civilizací, kde byla populace kolem 5000-6000 př.nl?"
„Bylo to omezeno na naši oblast Karpat, její nejvzdálenější hranicí je Peri-Karpatská oblast, která také zahrnuje malou oblast kolem hor, která zahrnuje Panonii, Illyrii na jihu a Sarmatii na severu, což je dnešní Polsko. Ale nazývat tehdejší obyvatele jako Řeky nebo Kréťany nebo kdo ví jak by bylo rozhodně přehnané. Tyto oblasti se objevily mnohem později."
"Co bylo ve zbytku Evropy, směrem k dnešní Francii a Španělsku?"
"Nemají žádné stopy z doby před 5000 lety... žádná keramika, nic."
„Chceš říct, že na tomto kontinentu nikdo jiný nebyl? Kdybych šel pěšky, nikoho bych nepotkal?"
„Někteří lidé tam mohli být, ale velmi málo. Populace byla výrazně snížena. Soustředilo se to tady, u nás. Marija Gimbutas později v knize napsala, že Rumunsko bylo srdcem, ‚původní zemí‘.“
"A věda mluví o Sumeru jako o nejstarší civilizaci."
„Ve srovnání s rumunskou civilizací předků byli Sumerové děti. Bylo navrženo mnoho map různých civilizací neolitu. Pokud je porovnáme s dnešními státy, dojdeme k závěru, že všechny zahrnují Rumunsko nebo části Rumunska a také některá území mimo Rumunsko. A když je překryjeme, dojdeme k závěru, že všechny tyto mapy se rozprostírají zevnitř ven; ne chaoticky, ale jasně od určité oblasti, kterou je naše oblast Karpat.“
„Proč to ostatní neudělali? Jak říkáš, zdá se to docela zřejmé."
„Není to v jejich zájmu, to udělat. Vždy se vracíme ke stejnému problému. Neschopnost a povrchnost se snoubí s okultními politickými zájmy a manipulací.“
"Ale co se stane, když tohle řekneš - když předložíš důkazy?" Upřímně řečeno, zdá se to absurdní. Jak můžete popřít něco, co je zřejmé a již prokázané?"
„Pokud budeš mluvit s diplomaty, akademiky a vědci, na okamžik je umlčíš; ale potom budou pokračovat, jak jsem ti již řekl. Budou říkat, že mají určité politické příkazy, že si chtějí udržet své pozice a další podobné argumenty."
"Aspoň víme, že máme důkaz," řekl jsem.
Profesor s hochem pokračovali v postupu zlatou chodbou do další jeskyně. Profesor začal vnímat silnou emoci, jakýsi „psychický tlak“, který mu poskytl intuitivní pochopení hlavní důležitosti toho místa, kvůli kterému se třásl a chtěl se vrátit. Myslel také na chlapce, který mlčel a bledl strachem. Modré světlo s vodním odrazem, které se před nimi objevilo ve vzdálenosti, kterou odhadoval asi na 100 metrů, ho však zaujalo více a rozhodl se pokračovat. Ale jak postupovali vpřed, nastal velmi zvláštní jev. Světlo zesílilo a oni měli pocit, že chůze se stala obtížnější. Pořád mi říkal, že měl zvláštní pocit, jako by se vzduch měnil, zhoustl. Dále byla zlatá jeskyně vysoká už asi 60 nebo 70 metrů. Potom si však začal všímat nějakých vysokých útvarů na stěnách, vypadaly jako obrovské desky, které viděl jaksi vyříznuté ze stěn chodby. Jak mi řekl, to byl začátek konce."
Dále je popsáno, že světlo bylo v jeskyni už tak velké, že ani nepotřebovali baterku. Bylo modré a šířilo se všude. Profesor Constantin prohlásil, že v poslední části chodby, kterou viděl jasněji až na její konec, byl strop do oblouku, jako kupole. Jeho výšku odhadl na zhruba 3 až 3,5 metru, možná i více. Objevil také záhadu některých forem, těch desek, které předtím nemohl jasně vidět. Přibližně ve vzdálenosti 20–25 metrů od obrovské zdi na konci chodby stály po obou stranách křesla jako trůny. Byla umístěna okolo stolu uprostřed. Byly také vyrobeny ze zlata a zdálo se, že jsou zasazeny do země. Byly docela dobře vyleštěné a měly přes dva metry vysoká záda. V zásadě neměly žádné nohy ani jiné prvky, ale vypadaly velmi dobře jako písmeno „L“ a sedadlo bylo velmi silné a téměř jeden metr vysoké. Byly to velmi impozantní a masivní zlaté konstrukce, ale ne hrubé. Jejich linie byly jednoduše, ale pečlivě tvarovány s dokonalými proporcemi. Na konci stolu stál sedmý trůn, nejvyšší.
To, co z dálky vypadalo jako desky, byly panely s vyrytými nejrůznějšími znaky. Písmo se ale nepodařilo rozluštit.
Byla tam ještě sedmá deska, která byla obrovská a namísto znaků nesla obraz Slunce s paprsky sahajícími až do rohů.
"Tady začala ta nejtěžší část, která všechno zmátla," řekl Cézar. „Dokonce ani teď, po tolika letech, nerozumíme víc než dříve. Je to pravděpodobně konečný bod cesty, nějaký druh konverze prostoru a času, uskutečněný způsobem, který zcela přesahuje běžné chápání. Jak se tam objevil a proč, nikdo neví. Jediná spojitost je bóje v Antarktidě, protože ta bóje signalizovala tento prostor, ale co z toho můžeme pochopit? Je to jako kosmický uzel, který je spojen s něčím z Jupiterova měsíce Europy. S tím vším je pravděpodobně spojena velká planeta, ale kdo ví, co je toto spojení? Existuje jasná odpověď, protože máme fyzické důkazy: kosmickou bóji, signály, toto místo, indikaci na Aljašku a projekci z Evropy; ale proč to všechno existuje a jaké jsou skutečné důsledky, je velkou záhadou. V každém případě se zdá, že se jedná o mimořádný energetický ohniskový bod, jak pro kosmickou, tak pro duchovní energii. Je možné, že zde byla učiněna zásadní rozhodnutí a že zde byly bytosti s velmi vysokou úrovní duchovní evoluce. Neznáme ani původ nápisů na deskách. Je velmi starý, ale jak starý je? Pak je tu vážná bariéra, která mi nedovoluje hledat tentokrát proniknout do akáši s přístrojem v pohoří Bucegi. Nevíme prakticky nic."
Cézar mi ukázal poslední fotografii profesora Constantina z úhlu umístěného za hlavním trůnem na jeho pravé straně. Zobrazoval prázdný prostor ve tvaru elipsy na úrovni země, označený malou zídkou na okrajích, jako obrubník. Profesor uvedl, že elipsa byla na své dlouhé ose asi dva metry dlouhá a na krátké ose asi jeden a půl metru.
"To, co tam je, je relativně těžké si představit, dokonce i pro otevřenou mysl," řekl Cézar. „Profesor mi řekl, že když se k tomu místu přiblížil a podíval se dolů, cítil, že ztrácí vědomí. Dokonce na několik sekund omdlel a upadl, ale rychle se probral.“
"Co tam viděl?" zeptal jsem se dychtivě.
"Když se profesor podíval do toho prázdného prostoru, viděl jiný vesmír. Řekl mi, že to bylo, jako by se díval okénkem vesmírné lodi na okolní vesmír. Viděl černý vesmírný prostor a třpyt hvězd. Rozdíl byl v tom, že příslušné „okénko“ ve skutečnosti neexistovalo, ale přístup byl volný, jako by stačilo přelézt zídku a vydat se tam. Směrem dolů, trochu stranou, si všiml velké planety s útvary podobnými těm na Zemi při pohledu z vesmíru. Porovnal velikost této planety s velikostí Země při pohledu z Měsíce. Rozdíl byl v barvě té planety, která kombinovala modrou s různými odstíny žluté a oranžové.
Odhadoval, že omdlel jen na pár sekund. Když se probral, uviděl chlapce, jak stojí na okraji té elipsy a dívá se zhypnotizovaně dolů k planetě. Profesor pak uviděl jakýsi zářivý trychtýř, který stoupal z bodu na planetě k místu, kde stáli. Pak se velmi vyděsil a ustoupil. Nebylo mu jasné, co se stalo dál. Profesor řekl, že si není jistý, zda si pamatuje všechno, co se tam stalo. Ví jen, že světlo se stalo velmi intenzivním, zbělalo a v určitém bodě začal povrch elipsy silně zářit.
Profesor Constantin viděl, jak chlapec jednoduše překročil jeho okraj a zmizel skrz něj dolů. Ihned poté jas zeslábl a profesor se přiblížil k okraji prázdného prostoru. Viděl, jak se ‚nálevka‘ stahuje směrem k té krásné planetě a vesmír kolem ní opět ztichl.“
„Jak dlouho takhle zůstal? Co udělal?" zeptal jsem se, zvědavý, co se stalo dál.
"Neví to jistě. Řekl, že v určité chvíli znovu uviděl ten světelný vír stoupající z planety směrem k němu a cítil strach, vstal a běžel zpět k východu. Trvalo mu jen pár minut, než se dostal na archeologické naleziště. Pak běžel na vesnickou policejní stanici a požádal o hovor s Bukureští. Bylo mu řečeno, aby tam zůstal a nemluvil s nikým jiným o tom, co viděl. Dorazili velmi rychle během téhož večera. Byli tam tři agenti a byli velmi podezřívaví. Profesor je okamžitě zavedl na to místo. Není známo, jak se to stalo, ale jeden z nich zmizel stejně jako chlapec.
Profesor mi dal přesný popis posledních okamžiků, než zakryli vchod, protože mi už telefonovali, že si pro něj jedou z Bukurešti; a musel jsem velmi rychle přepsat a shrnout prohlášení, které jsem nahrál na kazetu. Dal jsem tedy přednost jeho povrchnímu popisu, který byl globální, namísto podrobného, ale neúplného. Doufal jsem, že se věci uklidní a budu mít přístup k dalšímu prohlášení profesora s více podrobnostmi. Nemohl jsem vědět, jak se SNDC rozhodne. Taková byla situace. Je dobře, že věci nezůstaly úplně neznámé, že mi řekl profesor aspoň to, co si v tu chvíli pamatoval.
Poté místo zabezpečili a utěsnili. Tři agenti zemřeli. Řidič míchačky betonu se zbláznil, když vstoupil do jeskyně."
Poděkoval jsem Cézarovi za ten nádherný rozhovor.
Moji duši zaplavila tajemná potřeba stáhnout se do sebe, tiše přemýšlet o rodové záhadě těchto lidí a její souvislosti s objevem učiněným v hoře Şureanu. Jaké neviditelné vlivy naplňují naši duši z neměřitelné vzdálenosti kosmu?
KONEC části o tajemství v Orastii.