Část 42
8. 10. 2024
NÁLEZ V POHOŘÍ Orăștie
O zlaté žíle, o unikátním utajovacím zařízení a o jazyce Rumunů
Teď jsem měl jasnější pohled na situaci. Cézar mi ukázal kopii souboru. Na obrazovce jsem viděl protokol sepsaný agenty, prohlášení profesora Constantina a hlavně fotografie, které byly nepochybným důkazem objevu. Některé fotografie, které udělal profesor Constantin, byly velmi jasné, zvláště ty dvě ukazující masivní šev ryzího zlata na skalní stěně a poté jeho náhlé rozšíření do celé jeskyně. Zlatý šev pokrýval celou horu.
"Vidíš sám - o tom není pochyb," přikývl Cézar, "je to opravdu neuvěřitelné, ale důkaz nelze popřít."
Dlouho jsem se díval na ty dvě fotky. Skalní stěna chodby byla zřetelně rozeznatelná s návaly nugetů lesklého zlata. Ústí sloje ryzího zlata, téměř dva metry silné, se nepravidelně táhlo směrem k něčemu, co vypadalo jako pokračování chodby, vlevo. Nebo to možná bylo naopak, kdy se z této sloje začaly tvořit náplavy zlaté rudy, které se pak stále více a více rozptýlily, jak byly dále od sloje. Zlatá „žíla“ byla dokonale čistá, bez pronikání kamene nebo jiného kovu.
Na fotce byl „reliéf“ švu nepravidelný, ale hladký a v měkkých křivkách, díky čemuž jsem uvěřil, že je v přirozeném stavu, přesně tak, jak se vytvořil. Druhá fotka ukazovala, že zlatý šev se zvětšuje a najednou obklopuje téměř celou stěnu a táhne se až ke stropu. Byla to prakticky hora zlata. Mlčky jsem se podíval na Cézara, neschopný nic říct.
"Myslím, že si teď uvědomuješ, o co tady jde," řekl mi Cézar velmi vážně. Pak jsem se podíval na další dvě fotografie, které ukazovaly chodbu do hloubky. Všechno bylo pokryto pouze žlutým kovem: podlaha, boční stěna i strop. V části zobrazené na této nové fotografii jsem u stěny ve vzdálenosti přibližně půl metru viděl něco jako vyvýšení, také ze zlata. Mělo to tvar kvádru se zaoblenými hranami a mírné nepravidelné prohloubení; a souběžně s dlouhou stranou jsem v zemi viděl ohraničené něco, co mohlo vypadat jako egyptský starověký svitek plný hieroglyfů. Ale inkrustace nebyly hieroglyfy, ale jasné známky nějakého druhu písma s čarami a přesnými geometrickými tvary. V praxi to byl obdélník, do kterého byly tyto znaky načmárané. Téměř jsem tomu odmítal uvěřit a mluvil jsem s úžasem.
„Tohle předčí všechna očekávání! Jsou tam zřetelné stopy něčí přítomnosti! Co to představuje? Hrob?"
„Také jsme si to zpočátku mysleli a dali jsme formální schéma této výšky do specializované laboratoře. Řekli nám, že po interaktivní analýze jejich konečný závěr byl, že jde ve skutečnosti o druh postele. V každém případě to bylo něco, na co si někdo evidentně opakovaně sedal. Jen si představte naše překvapení, když jsme to slyšeli. Od profesora se mi nepodařilo zjistit více informací, protože tomu místu nevěnoval příliš velkou pozornost. Situaci jsme tedy museli analyzovat sami, přičemž jako jediný průvodce nám sloužila tato fotografie. Nemohli jsme však příliš hádat. Složitá analýza odeslaná tou laboratoří ospravedlnila každý zářez v kovu a byla bez pochybností přesná. Jedinou otázkou bylo, jak bylo možné, že se vytvořilo prohloubení, které svým způsobem nabylo tvaru lidského těla; a jediná přijatelná odpověď byla, že protože kov byl čistý, byl také docela měkký. Časem, kvůli opakovanému tření, došlo k slabé erozi a kov získal tvar lidského těla. Ale i kdyby tomu tak bylo, muselo k tomu docházet po dlouhou dobu, možná i několik stovek let. Další alternativní teorií bylo, že byl ten kvádr trochu uměle prohlouben řezbou, ale to nemohlo vysvětlit měkké tvary prohlubně. Tak či onak, pravděpodobně se to místo začalo používat jako místo na spaní. Postel z čistého zlata.“
Cézar se odmlčel, tak jsem se zeptal:
„Byly zkoumány ty znaky? Byl jejich význam pochopen?"
"Ano a znepokojuje to. Toto studium jsme objednali jak v Rumunsku, tak na třech dalších slavných světových univerzitách, abychom měli více referencí. Shodnost výsledků nás přesvědčila o pravosti znaků. Rozluštili část textu, zbytek byl ale prý asi starší a nezjistili, co znamená. Příslušné písmo nebylo možné identifikovat, a to ani přibližně. To vyvolalo nový soubor předpokladů, protože se prokázalo, že tímto místem prošlo několik osob během různých časových období. Nevím, co by mohlo být příčinou života na tom místě a za takových podmínek.
Osobně si myslím, že mohlo jít pouze o vysoce duchovní činy, možná ze strany kněží, kteří se stáhli ze světa; ale i ta hypotéza je jaksi křehká. Koneckonců, pokud se chtěli stáhnout k modlitbě a meditaci, mohli je mít na mnoha jiných místech nad zemí.
Je pravda, že jde o velmi důležitou okultní symboliku, sestup do jeskyně, ale je jasné, že příslušné místo bylo tak privilegované, že k němu mělo přístup jen velmi málo lidí. Jinak by zanechané stopy byly četnější a jiné povahy. A pokud to nebyli kněží, kdo byly těmi bytostmi a s jakým účelem na tom místě zůstaly? Je to záhada, kterou jsme nerozluštili."
Chvíli jsme oba mlčeli. Pak jsem položil otázku.
„Jaký je překlad textu? Tedy to, co bylo pochopeno."
Cézar zobrazil tuto informaci ze souboru na obrazovce.
Text byl velmi krátký a tajemný:
KR – IO; SAL-MOȘ, TADY JE NAVŽDY,
SVĚTY SE SPOJUJÍ
Požádal jsem Cézara o vysvětlení.
Tady se prvky lingvistiky kombinují se studiem civilizací a kultur, protože se navzájem vysvětlují," řekl. „Hlavní myšlenkou, podtrženou velmi kompetentními studiemi rumunských lingvistů, z nichž jeden je velmi zvláštní, je, že rumunština je prvotním jazykem, prakticky jediným jazykem v Evropě.
Několik „historiků“ a kariérních „lingvistů“ zavedlo linii myšlení a znalostí, která je nyní jako pečeť pravdy, i když to tak vůbec není. Historii píší vítězové. Pak je to také o nadřazenosti, kterou projevovaly velké evropské státy či kultury, které ani nepočítají s tím, že by prvotní civilizace byla v oblasti Karpat a přesněji na území Rumunska. Kromě toho, že jde o snobismus, ukazuje to i na jistý skrytý strach z následků tohoto přiznání. Jen si pomyslete, co by to znamenalo pro hrdost a „velikost“ velkých říší nebo kulturních tradic. Jak by mohly vlády příslušných národů vysvětlit svou historii a národní „hrdost“, která byla mnohokrát základem pro získání ekonomických výhod a také diplomatického a dokonce územního vlivu? Zejména pro tyto národy by uznání takové skutečnosti znamenalo katastrofu s kolapsem jejich státní „důstojnosti“ jako nepřijatelnou skutečnost. Ve většině případů proto historie nabírá falešný a vykonstruovaný směr. Dělá se to proto, aby sloužilo mnohem vyšším zájmům.
Rumunština je považována jenom za ‚náhradní‘ výsledek latiny, řečtiny, slovanských, maďarských, tureckých a mnoha dalších vlivů. Pokud prohledáte jakýkoli rumunský slovník, uvidíte, že každé slovo je považováno za slovo s „vlivem“ nebo „odvozením“ z jiného jazyka, který je považován za starší a s větší autoritou. Tato inverze hodnot je neuvěřitelná. Kromě prokázání dogmatu, o kterém jsem se zmiňoval, to také ukazuje povrchní analýzu věci.
Většina jazyků nemá vlastní kořeny slov. Především germánských jazyků. Například kořen slova "bor", který v žádném jiném jazyce neexistuje, vygeneroval téměř 500 slov. Totéž platí pro kořen ma, který je také velmi důležitý, i když vygeneroval méně slov."
"Chceš říct, že tyto kořeny vedly ke vzniku slov?"
„Ano, kořeny vedly k vytvoření slov i slovních rodin a tyto slovní rodiny jsou klasifikovány do různých kategorií. Kořenová metoda umožňuje objev základního jazyka, což vedlo k výskytu slova v tom či onom jazyce. Tak se dospělo k závěru, že rumunský jazyk je základem pro všechny indoevropské jazyky. To je skutečně ‚hit‘, ale každý se mu snaží vyhnout.“
Kořen bor znamená díra: bortă, burtă a tak dále (poznámka překladatele - rumunské slovo bortă znamená prohlubeň, díra, jeskyně; rumunské slovo burtă znamená břicho; rumunské slovo borcan znamená sklenice).
Vývoj probíhal od jednoduchých slov ke složitým. Vycházeli z jednoslabičných kořenů: ma, la, ta, ba a další. Jako předměty činnosti a věci byly přidány k prostředí, ve kterém žili a pracovali, musely být pojmenovány a lidé to obecně dělali na základě toho, co už věděli. Nebyla to věda o vymýšlení nebo skládání slov, ale spíše o specifické vibraci věci, kterou starověcí lidé cítili mnohem jasněji než my dnes. Je obrovský rozdíl mezi tehdejší dobou a současností, pokud jde o spiritualitu.“
Například slovo borcan, které také zahrnuje prázdný prostor nebo otvor, údajně pochází z bulharštiny. Co je to bulharská slovní rodina a kolik mají slov, která jsou odvozena od kořene bor? Možná deset. Za těchto podmínek prakticky neexistují ve srovnání s téměř 500 slovy identifikovanými v rumunském jazyce. Situace je legrační. Nejen, že toto rumunské slovo – a moje bylo jen příkladem – nepocházelo z bulharštiny, ale ve skutečnosti to bylo naopak. Protože máme stovky odvozenin tohoto kořene, znamená to, že ho vzali od nás. Naši rolníci neorganizovali kongresy, aby vymýšleli slova."
O změnu jazyka se snažilo mnoho národů. Bylo potřeba mluvit jakzykem, jakým chtěl král nebo vládce. Ten jazyk pak prosadili ve školách. Francouzi mají svůj nový jazyk teprve o něco více než dvě stě let. Vznikl tak, že pokřivili jazyk Normanů. Nebo ta slavná snaha řecké vlády prosadit oficiální jazyk, který se liší od Demotiki, což je název pro řecký lidový jazyk. Pokusili se vybudovat umělý jazyk zvaný Katarevoussa, což je dialekt, který se pokusili vytvořit podobný staré řečtině, aby si získali legitimitu jako následovníci starých Řeků. Vynaložili obrovské úsilí pomocí peněz, aby učili lidi a děti ve školách, ale nepodařilo se jim prosadit jiný jazyk.
A co teprve latina! Latina byl jazyk učenců a rozhodně tak nemluvili lidé v Římské říši, jak si mylně lidé myslí. Ti mluvili latinou "Vulgaris", tedy obecnou, což byl ve skutečnosti jazyk rumunských rolníků, původní, prapůvodní jazyk. Římští místní nerozuměli latině, jak ji známe dnes, což je psaná latina, protože byla vytvořena, aby oddělila šlechtice od vulgů, aby oddělila bohaté od chudých.
Téměř všechny slovní rodiny z jiných jazyků pocházejí z jazykových kořenů rumunštiny. Proto se říká, že rumunština je prvotním jazykem, zdrojovým jazykem všech indoevropských jazyků.
„Z hlediska etnického původu nejsou dnešní Řekové následovníky starých Řeků. Neznají starořecký jazyk. Je to jako mluvit latinsky v Itálii. Čekali byste, že každý bude rozumět, protože každý ví, že oficiálním jazykem Římské říše byla latina, a přesto lidé tento jazyk neznají. Na druhou stranu my Rumuni rozumíme všemu. Vystačíme si se všemi románskými dialekty. Dokonce rozumíme staré francouzštině, té, kterou se mluvilo kolem roku 1000, dokonce lépe než Francouzi. K tomu potřebují slovník. Dokonce i nyní se v určitých oblastech Francie stále mluví primárním rumunským jazykem. Vše, co se stalo s invazí západní kultury, bylo způsobeno snobstvím a fasádou. Smůlou rumunského lidu bylo, že se pár takzvaných ‚intelektuálů‘ rozhodlo přizpůsobit rumunský jazyk a kulturu francouzštině."
"Rumunsko je jediné místo v Evropě, kde na celém území lidé mluví stejným jazykem, který nebyl uměle vytvořen. Vždy to tak bylo. Od té doby, co víme, obyvatelé Moldávie, Oltenie a Ardealu /to jsou Rumunské regiony/ mluví stejným jazykem. Kde jinde by se dalo něco podobného najít? Nemáme žádné dialekty. Máme přízvuky, ale ne dialekty. Všude jinde je to katastrofa. V Německu existuje několik stovek dialektů; v Itálii několik tisíc; a v Anglii to samé. Ještě horší je to v některých afrických zemích, kde si lidé někdy nerozumí z jedné ulice do druhé kvůli různým dialektům, kterými mluví. Taková je realita. Tady u nás, v oblasti Karpat, najdeme jedinou jazykovou jednotu v Evropě. Takový případ nelze nikde jinde nalézt."
"Chceš říct, že ve starověku se všude mluvilo rumunsky?" zeptal jsem se, oslněn možnou jednoduchostí původu jazyků.
„Ano, taková byla situace. Mám na mysli jazyk rolníků, který je původním jazykem. V procesu odklonu od zdrojového jazyka se samozřejmě postupně změnilo mnoho lingvistických prvků; ale i tak se dalo snadno rozumět téměř všude rumunským jazykem. Na Trajanově sloupu je vidět, jak Římané přišli a mluvili s Dáky, ale bez překladatele. Mluvili svobodně. V Evropě tedy existoval jedinečný jazyk. Ovidius řekl o našich předcích, Getianech, že byli trochu pošetilí, protože přišel a mluvil s nimi a oni se vždy smáli. Dákové ve skutečnosti velmi dobře rozuměli tomu, co říkal, ale smáli se jeho změněnému idiomu ve srovnání s mateřským jazykem, kterým mluvili."
Zpět ke znakům na zlatém loži:
"Neměli jsme žádné tušení a z fotografií a profesorova prohlášení můžeme usoudit jen to, že místo je plné zlata. Jak jsi řekl, je to hora zlata. Text, který by se dal přeložit, nabízí několik vodítek, ale vágních. Grafické znaky nejsou ve skutečnosti ty, které známe. Písmo je ve srovnání s raným písmem trochu pozměněné, ale stále je srozumitelné. To ho řadí někdy mezi 500 a 1000 př.nl. Na překlad nám dali procento přesnosti 90 %, ale jeho význam je znepokojující. Ostatní znaky nelze datovat, protože jsou zcela neznámé."
Analýza textu byla zaslána ke spolupráci s francouzským lingvistickým institutem, který studuje indoevropské tradice. Tam byli velice ohromeni tím, že text obsahuje kořen KR. Nejprve říkali, že to nedává smysl, protože tento kořen se v mluvené řeči nepoužívá. Ale když dál hledali a studovali znaky, došli jsme společně k závěru, že text nemá vyprávět určitý příběh, ale slouží jako vodítko. Kořen KR vždy souvisí s časem a je základem pro slovo KRONOS který byl bohem času později nazývaným Saturn. Potíž byla v tom, že kořen souvisel s io, což je archaický původní tvar pro „já“ v našem jazyce. Pravý rumunský rolník neříká EU ale IO. Ale vývoj jazyka, vedený jistými akademickými názory, postupně vnutil slovo EU, protože bylo bližší latině.“
(Rumunsky já = eu).
"Takže máme dvě slova - JÁ a CRONOS."
„Ano, a spojení může být pouze přirozené: ‚Já, kdo jsem Cronos‘ nebo, stejně dobře, ‚Cronos jsem já‘.“
Osoba, která vytvořila nápis, uvádí, že to byl Cronos, který byl uctíván jako bůh času. Dokážeme myslet na lidskou bytost jako na čas? Cronos neboli Čas byl považován za velmi starý, tak starý, že se ani nenarodil. Takže to musí být metafora s hlubokou duchovní symbolikou. S největší pravděpodobností osobou, která provedla nápis, byl kněz, lidská bytost, která dosáhla duchovního naplnění. Z tohoto pohledu by to mohlo mít smysl. Ale to další je nepochopitelné: sal-moş. To byl jediný bod, kde překladatelé váhali, protože SAL vyvolal problémy. Naši lidé zjistili, že to mohlo znamenat "zăul" místo SAL a já si myslím, že mají pravdu. Cronos, který byl archaickým patronem rumunského lidu, se nazýval zăul-moş.* Moş se také objevuje v nápisu a je v korelaci s někým
velmi starým a moudrým. Kromě toho nás kořen KR posílá k dalšímu důležitému prvku tradice našich předků, která představuje složitou symboliku a chronologii: Vánoce, známé také jako Santa Claus. Hluboký význam Santa Clause a boha, který představuje, stejně svátek s ním spojený. Lidé dnes už původní význam neznají. V dávných dobách byly Vánoce vznešenou oslavou času, kdy nastal zimní slunovrat, označující konec starého roku a začátek roku nového. Odtud pochází rumunské pozdravy „Šťastný nový rok“ *** nebo „Až se příští rok vrátíme, doufáme, že vás najdeme ve zdraví.“ Později se přidalo spojení s křesťanským svátkem tím se to zkomplikovalo.
Na závěr nápis říkal, že toto je svaté místo, kde Cronos – Santa Claus, bůh času – žil, byl přítomný a sjednocoval světy. Tato poslední část nám ukazuje, že místo bylo považováno za reprezentaci původu času. Říkal jsem ti, že je to znepokojivé, protože to souvisí s myšlenkou, že zde, v oblasti Karpat, je kolébka všech civilizací a národů, které nyní existují, a že odtud pramení prapůvodní jazyk, rumunský jazyk. Jak řekl jeden z největších současných lingvistů, je to jediný přirozený jazyk v Evropě. Ve skutečnosti je to přesně to, co vědci hledají a nenacházejí: indoevropský jazyk, který je společný všem národům, které tvoří naši moderní civilizaci."
Poznámka překladatele:
Slovo moş znamená v rumunštině „starý muž“, zatímco zăul je archaické rumunské slovo pro „boha“. Tvrdilo se, že zăul-moş byl původem jména Zamolxis, boha Dáků.
** Poznámka překladatele: Obě slova pocházejí z kořene KR v rumunštině: Vánoce jsou „Crăciun“ a Santa Claus je „Moş Crăciun“.
*** Poznámka překladatele: Pokud by byl tento novoroční pozdrav přeložen doslovně, znamenalo by to „příští rok a za mnoho let od nynějška“.