NOVÝ DĚJEPIS

"A co řidič domíchávače betonu?"

"Je jasné, že to byla první stopa, kterou jsme sledovali," odpověděl Cézar. „Byl to jednoduchý, chudý muž. Zbláznil se přímo tam na místě nálezu a my jsme s ním nemohli hovořit. Agenti míchačku nepustili ani tak až k místu vstupu, ale odvezli jen malou část betonu z míchačky. Pracovali sotva pár hodin, vstup nebyl velký, takže se jim podařilo to místo utajit tak dobře, že už ho poté nenašli."

„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel! Ale mohli tu oblast prohledávat systematicky, protože znali obecnou oblast, zvlášť když jsi řekl, že to bylo v archeologickém nalezišti."

„Tady problémy skutečně začaly. Ne, místo na webu nebylo. Bylo to mimo něj, nedaleko. Ale to nebyla ta obtíž. Po incidentu byl vydán zvláštní příkaz SNDC zakazující jakýkoli výzkum. Byl to nejvyšší rozkaz pro nejvyšší státní tajemství. Fungoval  mnohem efektivněji než v porovnání s případem objevu pohoří Bucegi. Byli velmi diskrétní a jednali rychle, bez váhání.“

 

Když Radu stále naléhal s otázkami, proč se po záhadě dál nějak nepátralo, Cézar dodal:

"Nebyla by možná žádná diplomatická dohoda nebo vyjednávání. Šlo by jednoduše o okamžitý vojenský útok s mezinárodní eskalací za méně než 24 hodin." 

 

"A co ten profesor, toho ses ptal?" 

Cézar se na mě podíval poněkud smutně.

„Profesor Constantin byl naší jedinou šancí něco zjistit. Byl to zvláštní muž, velmi kultivovaný a vážný. Bohužel jsem k němu měl přístup jen na pár hodin. Zdálo se, že pochází z jiného světa, téměř úplně odtržený od reality kolem sebe. Okamžitě byl převzat agenty a ztratili jsme po něm jakoukoli stopu. Říkali, že je to přísně státní tajemství. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Sám jsem velmi toužil zjistit, co se tam stalo, protože jsem dostal rozkaz od generála Obadea řešit tento případ výhradně hned po smrtelné nehodě těch tří. Rukou Prozřetelnosti bylo, že profesora také nevzali do auta, ale zůstal na vesnické policejní stanici až do dalšího dne. Myslím, že to byla jediná „chyba“ agentů, ale byla to šťastná chyba pro nás, pokud to tak mohu říci. Každopádně jsem toho moc nezjistil, nebo alespoň ne podrobně, jak jsem doufal, protože za ním přišli v pět hodin ráno. Nemohl jsem nic dělat, ale věděl jsem, že už ho nikdy neuvidím."

 

"A řekl aspoň něco?"

"Buď nemluvil, nebo mluvil jen zřídka s dlouhými pauzami. Zíral do prázdna a já si všiml, že v některých okamžicích cítil jistou paniku. Chudák se snažil se mnou spolupracovat, ale zdá se, že psychické napětí bylo pro něj zdrcující. Právě od něj máme prakticky veškerý obsah spisu souvisejícího s tímto případem.“

"A dokázal bys ty to místo najít?"

"Ano, s velkými obtížemi, ale dokázal. Ale pro naši zemi je lepší, že bylo uzavřeno."

 

Cézar souhlasil s pokračováním naší přerušené diskuse. Poté mi poskytl další podrobnosti o událostech, které se staly po objevu v Orăştie Mountains.

Dále se na stránkách knihy popisuje, jak probíhaly práce na nalezišti a jak najímali místní, kteří ale chodili pozdě nebo vůbec, což práce komplikovalo. Zajímavou oblastí pro kopání byla také hora Şureanu, která je součástí skupiny hor Orăştie. Na jednom z jeho svahů, v jakési rokli, bylo několik dní otevřeno archeologické naleziště. Kopání bylo spuštěno teprve před pár dny, když to všechno začalo.

 

Jednoho odpoledne dělníci odešli brzy kvůli nadměrnému horku. Toto místo bylo pod přímým dohledem profesora Constantina, který, jak bylo přirozené, zůstal až do samého konce, aby napsal terénní poznámky a připravil to, co bylo nutné pro následující den. Kromě něj byl na místě ještě jeden dělník. Z výpovědi profesora jsme se dozvěděli, že mladý muž shromáždil kopací nástroje a odnesl je asi 100 metrů od místa a směrem na západ, kde si vyrobili improvizované skladiště u skály v lese. Mimo toto prohlášení nebylo žádné jasné vodítko. Navíc nikdo s jistotou neví, co přimělo toho chlapce udeřit do skály krumpáčem. Možná to byla potřeba vyrovnat povrch, kde byl kryt umístěn. Profesor mi řekl pouze to, že slyšel zvuky krumpáče a viděl chlapce kopat, ale pokračoval ve své práci.

V určité chvíli uslyšel krátký výkřik a přidušený zvuk, jako by někdo padal. V obavách o chlapce se profesor rychle vydal na místo. Přišel tam asi po jedné minutě a našel mladého muže, jak se radostně směje objevu, který právě učinil. Jeho silné údery krumpáčem pohnuly částí skály a země, skála se rozlomila a zřítila se asi metr a půl do země a odkryla tak duté místo pod povrchem země. Chlapec byl až na drobné škrábance bez zranění. Když tam profesor dorazil, okamžitě si uvědomil, že jde o jakousi podzemní komoru téměř pravidelného tvaru na délku asi pět metrů a šířku asi čtyři metry. Sestoupil také do té díry a pečlivě ji prozkoumal, ale zdálo se, že jeho počáteční naděje na velký objev se velmi rychle rozpadly. I když mohl pozorovat určitou pravidelnost tvaru komory, uvědomil si, že jde o čistě přírodní útvar, který je výsledkem běžného geologického procesu. Struktura hornin na stěnách a aglomerace na okrajích komory jasně ukazovaly, že nedošlo k žádnému lidskému zásahu. Navíc to místo bylo úplně prázdné bez stopy předchozí lidské přítomnosti. 

Profesor si všiml úzké štěrbiny v jednom z rohů malé jeskyně, kterou cítil silný průvan. S trochu většími nadějemi nařídil chlapci, aby se pokusil zvětšit vzduchový poklop. 

 

Dále se rozvláčně popisuje, jak se prokopali nejprve do jeskyně, potom štěrbinou do další a poté došli až ke kolmé opracované stěně. Tady to začíná být zajímavé:

 

Profesor si také všiml, že se na stropě v podivných stínech vytvořených světelným paprskem na skalách stěn objevily velmi krásné třpytky, a vyložil si je jako odlesky čediče. Když došli k nejvzdálenější stěně jeskyně, kde začala podlaha klesat, profesor pocítil náhlou silnou emoci. Na čisté zemi, přímo u svislé stěny, byl velký otvor ve tvaru půlkruhu, skrz který slyšel hluboký řev podobný hromu, znějící, jako by přicházel z dálky. Dojem síly a energie procházející temným otvorem byl tak silný, že se archeolog zastavil a nebyl rozhodnutý, zda pokračovat ve vyšetřování nebo ne. Myslel také na mladého muže, který ho doprovázel, vůči němuž měl jako zaměstnavatel odpovědnost. To byl asi zásadní moment celého objevu. Jeho osud by byl úplně jiný, kdyby se oba vrátili do vesnice a pokračovali ve výzkumu následující den společně s týmem, který by zahrnoval archeology a pracovníky RIS. Ale jak řekl Cézar, některé věci jsou uspořádány podle důvodů přesahujících lidské chápání. V takových situacích je člověk téměř bezmocný a v drtivé míře jde po předem stanovené cestě. Existuje však malý bod inflexe, kdy si člověk může vybrat, kdy jsou všechny možnosti plně dostupné. Ale po výběru se věci rychle vyvíjejí. 

 

"Profesor se však rozhodl pokračovat ve vyšetřování i přes špatný pocit, který měl," Cézar pokračoval v popisování řetězce těch dramatických událostí. „Řekl mi, že na pár okamžiků váhal, ale po neodolatelném impulsu objevu překonal svého konzervativního ducha. Myslel si, že po svém sestupu do další úrovně, který se zdál být velmi zajímavý, bude mít lepší představu, jak má zorganizovat pátrání na následující den." 

 

Tam objevili schody, vedoucí dolů. Profesor měl u sebe fotoaparát, pořídil několik záběrů, ale nebyly příliš použitelné, blesk byl slabý. Vydali se po schodech dolů. Sestoupili asi 7 nebo 8 metrů hluboko. Profesora Constantina zaujaly dva aspekty: za prvé, když vstoupil do podzemní struktury, všiml si, že půda je velmi čistá a pravidelná. Dále byly podzemní prostory zcela prázdné a svým způsobem i čisté. Profesor prohlásil, že měl dojem, jako by tuto čistotu někdo neustále udržoval. Na zemi nebyla žádná stopa ani nerovnost. Tato zkušenost vyústila v podivný pocit, ale možná to souviselo s objevem, který se chystali učinit. Poté, co vstoupili do otvoru, profesor a chlapec pochopili, že strašlivý řev, jako vzdálený hrom, vycházel z chodby, která se před nimi zvětšovala. Byli již asi 200 metrů od místa, uvnitř hory a v pravděpodobné hloubce 30 metrů.

Nebýt toho pocitu „čistoty“ a dokonce i prázdnoty v jeskyních, kterými prošli, profesor by to pravděpodobně vzdal a rozhodl by se pokračovat ve výzkumu následující den. Ale hnán neodolatelným impulsem objevovat neznámo, a protože cesta vpřed byla tak snadná a přirozená, pokračoval ve zkoumání chodby, která měla mírný sklon dolů. Řekl mi, že takhle klesali asi půl kilometru. Průchod se zvětšoval a zvětšoval, ale strop zůstal relativně nízký, přibližně tři až čtyři metry nad zemí. I když temnota kolem nich byla děsivá, senzaci ještě více umocnil tlumený řev, skutečnost, že prostředí bylo tak čisté a dokonale suché bez nerovností nebo jiných překážek, povzbudilo oba jít kupředu. Při procházce profesor – ohromen tou symetrickou vnitřní strukturou hory – krátce osvětlil téměř hladký skalní strop, který měl jen několik hlubokých štěrbin. Chtěl vyloučit, že chodba mohla být korytem rozbouřené podzemní řeky, ale aby si tím mohl být jistý, musel provést další průzkum, včetně studie bočních stěn. Stěny však byly velmi vzdálené a ve světle baterky nic neviděl. Strop se pak začal zvedat, čímž se prostor uvnitř ještě zvětšil. Po téměř 500 metrech volného sestupu si profesor Constantin všiml prvních změn ve struktuře skal, které se ve světle baterky začínaly bledě lesknout. Protože strop byl již příliš vysoký na provedení lepší kontroly, on i chlapec pokračovali dál. Jak postupovali vpřed, ten lesk byl stále intenzivnější, že zabíral větší prostor na stropě. Průchod, kterým přišli, se pak zploštil a všimli si, že zatáčí doleva. Po několika takových „serpentinách“ se před nimi náhle objevila jakási křižovatka. Průchod byl rozdělen na dvě části svislou stěnou. Levá zatáčka byla  užší, protože profesor viděl její boční stěny se zvláštním leskem. Pravý průchod se zdál větší; a logicky si myslel, že by to mohlo vést k větší jeskyni. Strop a stěny odrážely světlo ještě více žlutými nuancemi, které jim pomáhaly lépe se orientovat. Protože se správný průchod zdál mnohem větší, jasnější a přívětivější, rozhodli se pokračovat ve svém pátrání přes něj. "Z vyjádření profesora jsem vyvodil závěr, že to byl bod, od kterého začal skutečný objev," řekl mi Cézar. „Přišel blíže k boční stěně a lépe ji osvítil baterkou, aby viděl příčinu toho matného lesku. Poznal zlatou rudu, která vyplňovala skalní stěnu. Totéž platilo pro strop a dělicí stěnu.“

Byl jsem ohromen.

"Co? Stěny chodby byly pokryty zlatem? To je fantastické! Zdá se to téměř nereálné."

Představoval jsem si, jak bych se asi cítil, kdybych byl v kůži profesora.

"Muselo to být velmi krásné," poznamenal jsem. „A co udělali? Postoupili dál?"

„Ano, chodba se plynule stáčela doleva a pokračovala rovně asi 150 metrů. Pak se hodně zvedla, až na 20-25 metrů, ale udržela si přibližně deset metrů na šířku. Na jejím konci spatřili modré světlo, které jako by vycházelo ze země. Řekl mi,  že nenápadně osvětlovala téměř celou závěrečnou část chodby.

Chlapec se začal třást a zpanikařil."

"A zastavili se tam?" zeptal jsem se netrpělivě.

"Ne," odpověděl Cezar. „Profesor objevil něco úžasného. Uvedl, že zlatá ruda pokrývající boční stěny a strop, která měla onen tajemný lesk, se „shromáždila“ na pravé stěně v jakési „žílě“, která byla asi deset metrů silná a poté se zvětšila jako trychtýř a postupně pokrývala celou stěnu. Nebyla to však zlatá ruda. Bylo to čisté zlato. Nic takového na tomto světě neexistuje. Žádný důl na této planetě nikdy neobsahoval takovou žílu a už vůbec ne čisté zlato. Obecně platí, že zlaté doly mají víceméně čistou zlatou rudu, která se později zpracuje pomocí poměrně obtížných metod, aby se vytěžila relativně malá množství zlata z několika desítek nebo stovek kilogramů a dokonce až tun zeminy. K tomu však dochází až po dlouhé těžbě příslušného dolu a pouze pokud je bohatá na rudu.  Jen si představ, že zlato představuje bezpečí, stabilitu a prosperitu kdekoli na této planetě. Touží po tom každá ekonomika; každá země za to bojuje. Výhodou v tomto ohledu je, že se ve srovnání s jinými méně kvalitními kovy objevuje pouze v malém množství. Nebo je to možná ta velká nevýhoda, kvůli které je to tak žádané. V tomto případě existuje mnoho zájmů."