NOVÝ DĚJEPIS

Aby cesta lépe ubíhala, bavili se Radu a Cézar o všem, co Radua zajímalo. Zde např. vysvětluje Cézar smysl kontrolovaného dýchání:
"Dech, smysly a mysl se navzájem ovlivňují. Pokud určité potíže zasahují do určité oblasti, projeví se účinek také na všechny ostatní a mysl má převahu. Nicméně mysl lze snadno ovlivnit změnami dechu. K vykonávání určitých činností ale potřebujeme energii a ta je dána především dechem. Nyní jasně vidíš, že pomocí přiměřené kontroly dýchání se ve skutečnosti snažíme dosáhnout vlivu na tok energie mezi jemnohmotnými částmi a nejhmatatelnějšími částmi lidské bytosti. Uvědom si, jakou obrovskou sílu lze spustit pomocí kontrolovaného dýchání. Pokud se provádí správně a neustále, jednoduché a vědomé dýchání může ovlivnit velmi zajímavé změny ve struktuře lidské bytosti. Nemusíme dělat kdovíjaká složitá dechová cvičení. Základním prvkem je zapojit do tohoto procesu myšlení. Důležité je, být si vědomi svého dýchání, to vytváří jakýsi most, který nás spojuje s vyššími oblastmi vědomí a vnímání. Tato záhadná reakce hodně závisí na tom, jak se soustředíme na náš dech.
Prvotní funkcí dýchání je výměna kyslíku a CO2, ale od našeho dechu můžeme očekávat více než pouhou chemickou výměnu na úrovni našich plic. Lidé se zajímají pouze o tzv. chemii dechu, ale bylo by žádoucí, aby sledovali i prožitky, ke kterým dochází při řízeném dýchání a které jim mohou dát nový rozměr."

Podivné indigové světlo, které jemně fosforeskovalo, na mě mělo magický vliv, takže jsem se nějak „odpojil“ od mého normálního vědomí a vznesl se v paralelní dimenzi. Neviděl jsem nic konkrétního, ale zároveň jsem cítil stav hluboké úlevy, svobody a vnitřního klidu. Zároveň jsem si stále nejasně uvědomoval realitu, která mě obklopovala, vozidlo, ve kterém jsem byl a tajemný tunel, kterým jsem projížděl. Tato realita se však zdála stále více
vágní, ponechávající prostor pro onu vynikající zkušenost, do které jsem se chtěl ponořit co nejrychleji. Poslední věc, kterou si pamatuji, je, že Cézar už také upadl do hluboké meditace, protože jsem si všiml vertikální polohy jeho zad na židli. Pak jsem upadl do hlubokého spánku a nic si nepamatuji.

Vzbudil jsem se až když Cézar parkoval vozidlo. Oznámil mi, že se tu najíme a odpočineme si. Zdálo se mi, že jsem spal jen velmi krátce, ale brzy jsem zjistil, že od našeho odchodu z promítacího sálu ve skutečnosti uplynulo téměř dvanáct hodin. Když jsem vystoupil z vozidla a dotkl se nohama země, měl jsem pocit, jako bych vrávoral, jako bych si nebyl jistý, jestli budu stát na nohách. Celý povrch tunelu byl pokryt materiálem se speciální texturou. Zároveň to vypadalo, jako by na něm byla fosforeskující vrstva indigové barvy.  Myslím, že ten podivný pocit, který jsem cítil, byl způsoben zejména touto zvláštní charakteristikou tunelu, která vytvořila vjem relativní nestability.
Za námi zastavila i další dvě vozidla. Poručík Nicoară a dva Američané vykládali zavazadla, která jsme potřebovali ke kempování. Vyndali také matrace, které byly relativně úzké, jen pro jednu osobu, ale pěkně tlusté. Také jsem viděl dvě zařízení, z nichž jedno vypadalo jako osciloskop a druhé jako stativ, na který Aiden namontoval válec, z něhož vycházely jakési antény. Na tomto zařízení byly digitální displeje umístěny v určité vzdálenosti. Mladík poté zapnul počítač a začal na něm pracovat, byl velmi soustředěný a čas od času se podíval na informace zobrazené na obrazovkách válců.
Mým úkolem bylo rozdávat jídlo pro všechny. Bylo to snadné, protože všechno potřebné jídlo se nacházelo v kovové krabici s přesnými a dobře uspořádanými přihrádkami, do kterých bylo umístěno „vesmírné jídlo“. Poručík Nicoară přímo zdůrazňoval, že jíme speciální jídlo, jaké jedli astronauti během svých vesmírných misí. Absolvoval jsem předchozí školení týkající se každého druhu „jídla“, jeho obsahu, potřebného množství pro jednu osobu a pořadí, ve kterém se měly produkty sníst.Byly to tyčinky obsahující koncentrované jídlo, minerály a vitamíny, které nebyly příliš chutné, ale velmi výživné.  Líbila se mi tyčinka, která obsahovala koncentrovaný zelený ječmen. Z tekutin jsme měli dostatek neperlivé minerální vody a čaj z citrusových plodů a dalších vitamínů, který měl velmi příjemnou chuť.

Zeptal jsem se Cézara, zda je obtížné udržovat tyto stanice a odpovídající logistiku.
„Není to vůbec složité. Na tomto tunelu je ve skutečnosti něco velmi zvláštního. Zdá se, že existuje, že ano? Cestujeme po něm a je součástí naší fyzické reality. Ale můžeme také říci, že neexistuje. Když je z projekční komory zrušen příkaz pro zkreslení prostoru, tunel zcela zmizí. Ovšem po opětovné aktivaci se tunel vrátí s posledními informacemi, které obsahoval. Tím chci říct, že jakékoli změny způsobené uvnitř se znovu objeví přesně tak, jak byly, když je tunel znovu aktivován. Dochází tak k překročení času. Časoprostorové kontinuum je „znovu vytvořeno“ z jakési záhadné paměti, přesně ve tvaru a stavu poslední informace, kterou obsahovala. Je to jako ideální ochrana. Tuto záhadu vůbec nechápeme, ale situace je pro nás velmi výhodná. Prakticky je téměř nemožné změnit stacionární body.“

Když jsem se lépe podíval na tunel, znovu se mi začala točit hlava. Cítil jsem, jako by mě něco „vytahovalo“ z mého těla. Lehce fosforeskující indigové světlo, pomalu se pohybující nuance na stěnách a naprosté ticho velmi silně působily na lidskou mysl. Na Alfa základně jsem úspěšně prošel všemi psychologickými testy, z nichž některé byly velmi obtížné; ale i tak byl komplexní účinek tunelu úžasně silný a vyžadoval plné využití všech mých zdrojů sebeovládání.
Šel jsem ve směru, kterým jsme právě přijeli, a zastavil jsem se asi deset metrů od nehybného bodu. V této oblasti byl tunel dokonale rovný a vypadal obrovský díky svému otvoru a jemné hře indigového světla. Náhle jsem se cítil izolovaný a v mé mysli se začal formovat jemný pocit paniky. Měl jsem pocit, že jsem  mimo hmatatelnou realitu, i když ostatní byli jen pár metrů za mnou. Ten pocit osamělosti a tajemství byl tak ohromující, že jsem se raději rychle vrátil k ostatním. Aiden právě pomocí holografické projekce vysvětloval, kde se z pohledu geometrie planety Země nacházíme. Bylo fascinující, vidět klikatou cestu podzemním tunelem, kterým jsme projeli a všiml jsem si, že jsme již pod Středozemním mořem, které na projekci tvořilo velkou dutinu v části kontinentální platformy. Aiden vysvětlil, že určení naší polohy je možné díky složitým interpolacím, které používaly jakýsi společný „jazyk“ mezi jeho počítačem a zařízením ve tvaru válce umístěným na stativu, ale nebylo mu dovoleno poskytnout nám o tom další informace.

Protože jsme se už po snědení tří chodů cítili nasyceni, lehli jsme si každý na matrace, abychom si mohli odpočinout. I když jsem už pár hodin spal ve vozidle, stále jsem cítil potřebu lehnout si, zavřít oči a upadnout do snění. Byly to velmi zvláštní podmínky a uvědomil jsem si, že na mě mají zvláštní vliv. Byl jsem si jistý, že čím déle jsem v tom tunelu zůstával, tím víc se mi změnilo jak vnitřní, tak vnější vnímání. Za prvé to byl dívný a ohromující pocit, že se roztahuji a zvětšuji. I když jsem správně vnímal své tělo, měl jsem zároveň pocit, že jsem mimo něj. Moje myšlenky byly plynulejší. Měl jsem pocit, jako bych chápal věci, o kterých jsem předtím nic nevěděl. Měl jsem pocit úžasné vnitřní svobody a ten naplňoval celou mou bytost nevysvětlitelným štěstím. Ležel jsem na matraci obličejem nahoru a za pár sekund jsem usnul.