Část 24
11. 10. 2024
Cesta do Argentiny, město UTKLAVA
Cézar a Radu docestovali až do pohoří Cero Pinaculo. Brána do vnitřní Země se nachází v malé vzdálenosti od tohoto bodu; a podle moudrého Strážce lokalizace přesného vchodu vyžaduje setkání se šamanem.
Stáli na téměř vyprahlé náhorní plošině, odkud viděli jen prašnou cestu s opuštěným nádražím a za ní nějakou zelenou vegetaci v kruhovém tvaru. Vypadalo to jako nějaké marťanské údolí. Místo s kopci se skalami, načervenalou půdou, horami a pouští.
Když dojeli na místo určení podle GPS souřadnic, šaman tam čekal. Prostě stál na místě, vzpřímeně a čekal ve směru, odkud se blížili, jediný člověk v tom hornatém terénu. Nechápu, jak se mohl dostat do té opuštěné divočiny. Objevil se však přesně tak, jak ho Radu viděl v mentálním obrazu, který mu promítl moudrý muž uvnitř Země, až do těch nejkonkrétnějších detailů. Přes nedbale rozepnutou bundu a pod ní kostkovanou košili měl na sobě poloprázdný batoh. Jeho kalhoty byly zelené a ošuntělé a jeho obuv sestávala z ošoupaných bot. Byl vysoký, hubený, bylo mu asi 60 let a dlouhé vlasy, které mu sahaly do poloviny zad, splývaly do bílých a tmavých pramenů. Ve vlasech měl několik malých předmětů: několik prstenů, pírko a dokonce i malého orla vyřezaného do dřeva. Na prstech rukou měl červené a bílé čáry a na čele měl dlouhou a širokou indigovou čáru. Zdálo se, že na ně čeká, ale jeho pohled a pozornost byly odvráceny. Zastavili, vydali se k němu, ale muž nic neudělal, žádný pohyb ani gesto.
Cézar ho oslovil anglicky, šaman ale neodpověděl, jen je pozoroval. Pak Radua napadlo, že jim nerozumí. Nastalo několik trapných okamžiků, než ho oslovil španělsky a znovu mu vysvětlil, že jsou to oni, na koho čekal. Po pozorném poslechu udělal krátké gesto souhlasu; a beze slova pokynul, aby ho následovali.
Zatímco šli vyprahlou krajinou na nějaký kopec, přemýšlel Radu, jak se šaman dostal na to místo,kam oni cestovali autem pustinou 50 km z letiště. Krajina ve skalách naopak připomínala Raduovi cestu do Tibetu s lámou Repa Sundhi, kde potkal bohyni Machandi.
Po obejití celé skály se před nimi náhle objevili muž a žena, kteří stáli a vypadalo to, jako by na ně čekali. Stáli u otvoru v horské skále. Otvor byl vidět jen z toho jediného místa. Muž i žena byli oblečení jako lidé v Peru nebo Bolívii. Mluvili španělsky a vzali Cézara a Radua otvorem do jeskyně.
"Když jsme vstoupili, měl jsem jistý dojem, že sestupuji po nakloněné rovině, a to ve mně vyvolalo pocit lehké závratě, i když země před námi byla rovná. Chodba, do které jsme vešli, nebyla příliš dlouhá, asi pět až šest metrů; a poté se otevřela do normální jeskyně. Jakmile jsme vešli do malého prostoru té jeskyně, můj pocit závratě a klesání zmizel. Jeskyně byla docela úzká, ne příliš vysoká a sahala do nitra hory. Pak jsem měl jeden z nejzajímavějších zážitků, jaký jsem kdy měl, kdy se po několika krocích do hory zdálo, že jsme s Cézarem procházeli různými úseky prostoru a času. Nejprve jsem si myslel, že je to jen můj zkreslený dojem, ale o realitě jsem se velmi rychle přesvědčil. Už po prvních pár krocích jsem viděl, jak se na stěnách objevuje vlhkost a také drobné prameny vody, které po nich stékaly. Byl jsem zřejmě stále ve stejné horské dutině, ale něco se nějak změnilo; a to vše se stalo, aniž bych byl schopen přijít na to, jak. Viděl jsem jen účinky."
Na stěnách jeskyně byly krystaly, některé měřily i metr. Ta malá jeskyně byla přechodovým bodem, přístupovým portálem do jemných dimenzí nitra Země a způsob cestování fyzickou rovinou do jemnohmotné byl skutečně ohromující. S každým krokem měl Radu pocit, že prochází obrovské vzdálenosti a že se okolní realita mění podle „oblasti“, kterou procházel. Jak šel stále dál za oběma průvodci, najednou ucítil silnou vlnu tepla, která naznačovala, že pravděpodobně prochází zónou s roztaveným magmatem. Cítil se podle vlastních slov jako v jakémsi transu; ale zároveň byl dokonale jasný a vědomý si toho, co se děje.
Po tomto pocitu tepla viděl další zónu s krystaly a pak znovu vlhkost, ještě větší než poprvé. Pak to vypadalo, že prošlidveřmi, i když nic takového neviděl. Najednou byla pasáž, ve které se nacházeli, dokonale suchá a byli na konci. Tam uviděl ve skále vyhloubený/vyřezaný obdélník s malým obloukem nad ním, něco jako dveře, kterým muž a žena prošli a zmizeli jim z dohledu. Bez obav tedy Radu prošel první, hned za ním Cézar. Ocitli se v domě.
"Můj dojem byl, že jsem byl nyní zcela integrován do reality jemné roviny, ve které zákony a specifika fyzické hmoty vytvořily jakési zpomalení vnímání, když jsme pronikali do éterické roviny, a to se zvýrazňovalo, když jsme postupovali do vyšších frekvencí jako je astrál. Zavření dveří za námi znamenalo jasné přerušení spojení s fyzickou rovinou."
Konec citace.
Radu popisuje, že se ocitli ve velké místnosti s mnoha okny a velmi krásně vyřezávanými dřevěnými židlemi. Ty židle byly zvláštní tím, že působily velmi staře, ale současně velmi elegantně a když jste se na ně zaměřili, vypadaly jako moderní. Uprostřed místnosti stál stůl, který vypadal jako ze skla, protože byl průhledný, na něm byla umístěna nádoba s ovocem a váza s květinami.
Dále píše, že věci vnímal takovým zvláštním způsobem, například si byl vědom, že u jedné stěny je knihovna, ale když se tam podíval, žádnou neviděl. Prostě byla fyzicky neviditelná. Cézar mu poté vysvětlil, že zatím není schopen vidět určité prvky, protože jeho vědomí a smysly ještě nebyly správně nastaveny na frekvence specifické pro rovinu, ve které jsme nacházeli, což způsobilo určité nekoordinované vnímání mezi tím, co vidí, a tím, o čem jen ví, že tam je.
Okna místnosti neměla sklo, ale nějakou "zábranu", která fungovala tak,že bylo vidět ven, ale ne zvenčí dovnitř.
Pak tam byly další dveře, které vedly do něčeho, o čem Radu věděl, že je to kuchyně, i když tam neviděl žádné kuchyňské spotřebiče, na jaké jsme zvyklí. Spatřil tam jen spoustu ovoce a jakési zařízení, o kterém věděl všechno, ale neuměl vysvětlit jak a proč. Jeho mozek nějak věděl, že zařízení se používá k přímému získávání čisté jemné energie každého ovoce, stejně jako získáváme šťávu pomocí speciálních odšťavňovače.
V hlavě slyšel hlas muže, který je doprovázel. Mluvil jazykem, ktterý Radu sice neznal, ale přesto mu rozuměl.
"Dosáhli jsme vyššího stupně vývoje, takže jen extrahujeme energetickou esenci ovoce, které pak konzumujeme."
Muž potom zařízení přinesl, aby ho ukázal Radu a Cézarovi. Zblízka vypadalo opravdu jako odšťavňovač. Muž vzal z mísy na stole ovoce, které vypadalo jako jablko, i když bylo větší a tlustší, a vložil je do spotřebiče. Potom udělal pohyb rukou a položil ji na kouli na vrcholu spotřebiče, bylo slyšet slabé brnění a vzápětí byla cítit pronikavá vůně podobná silnému čaji složenému z jablka a skořice. Muž pak oddělil od přístroje malou nádobku podobnou hrníčku a ukázal jim její obsah: malé množství látky, která vypadala jako polotekutá.
"Toto konzumujeme z ovoce," řekl nám muž. "Je to velmi čistý a energizující prvek."
Také ukázal Raduovi něco, v čem tuto "šťávu" uchovávali, ale Radu viděl jen jakousi bílou bublinu. Muž mu vysvětlil, že to ještě nemůže vidět, protože jeho mysl si tu nádobu nemá s čím spojit, protože ji nezná, ale slouží k udržování jídla v optimálním stavu.
"Jíme pouze ovoce a zeleninu, která není ani dehydrovaná, sušená ani konzervovaná při nízké teplotě.“
Když to řekl, vzal další ovoce, podobné avokádu, pak sundal z police předmět, o kterém si Radu původně myslel, že je to provázek, a přejel jí přes ovoce. Ukázalo se, že „provázek“ byl ve skutečnosti ústím nebo otvorem „energetického sáčku“ určeného k uchování produktu v jeho současném stavu, aniž by jeho energie byla jakkoli ztracena, ohrožena nebo změněna z kvalitativního hlediska. Když bylo ovoce v sáčku, objevilo se kolem něj velmi jemné pole energie, vypadalo jako obrys toho ovoce. Muž pak vložil jídlo do spotřebiče a získal z něj tu jemnou esenci.
Jinak měl dům vše, jako mají naše domy, dokonce i místnosti k odpočinku, něco jako ložnice. Okna sice neměla sklo, ale měla tu "zábranu", jakési energetické pole, které vypadalo jako membrána. Muž jim ukázal, že se přes to stahují jakési žaluzie, protože se u nich nikdy nestmívá, musejí si pocit spánku navodit tmou pomocí žaluzií.
Namísto dveří měli energetickou clonu, takže zvenčí neblyo vidět dovnitř. Venku bylo chladněji, než uvnitř, takže clona fungovala i jako opravdové dveře.
Potom se šli projít po ulici. Bylo tam jen málo lidí a muž jim vysvětlil, že je časně ráno, takže všichni ještě spí. Došli až na náměstí s nádhernou kašnou. Voda tryskala vertikálně do různých tvarů, ale zajímavé bylo, že byla vidět jen "horní polovina" vody, ta spodní, tryskající z kašny, takže to vypadalo, jako by se voda zhmotnila až v polovině cesty, kdy se zformovala do krásných tvarů, které by pak vytvořila.
Lidé, které potkávali, nebyli vysocí ani se široce neusmívali, jako ti v Tomassisu, ale přesto měli ve tvářích šťastný výraz a Radu popisuje, že úplně cítil laskavost jejich duše. Jejich rysy byly indiánské, ale velmi jemné.
„Skutečnost, že žijeme ve světle tohoto slunce, v nás postupem času umožnila určité strukturální změny na všech úrovních,“ vysvětlil muž. "Ve srovnání se sluncem na povrchu je to úplně jiný vliv."