Část 16
PETER MOON, RADU CINAMAR
V PROSTORU PRO CESTUJÍCÍ
Pokud jste se na kapsli dívali zvenčí, nebyly vidět žádné dveře. Při otevření se ale stáhly o několik centimetrů dovnitř a pak odsunuly stranou. Neozýval se téměř žádný zvuk, jen příjemné zašumění.
Vnitřek raketoplánu byl plně osvětlen. Žádný přímý zdroj světla tam nebyl, bylo jednotné a přicházelo odevšad. Vnitřní stěny vypadaly, jako by byly tvořeny stovkami malých a velmi jasných krystalů. Světlo nebylo intenzivní, ale dávalo pocit, že vás obklopuje a zároveň uvolňuje. I když to byla studená bílá, odrazy na stěnách raketoplánu vytvářely intimní a příjemnou záři, která okamžitě uvolnila psychiku i mysl. Přestože technologie, která vytvořila tyto příjemné efekty, byla odlišná od těch, které existovaly buď ve Velké galerii nebo uvnitř tunelů vedoucích z promítacího sálu, výsledky byly velmi podobné.
Uprostřed vozidla, po obou stranách stěn, byla symetricky uspořádána dvojice tří ergonomických sedátek. Na první pohled na mě židle působily tvrdým a pevným dojmem; ale když jsem si na jednu z nich sedl, materiál změkl a tak nějak se rozpustil, jako by to byla želatina. Když se lehce poklepalo na povrch židle, zůstala pevná, ale když přitlačíte větší silou, změkne, jako by se roztavila. Když se například posadíte do křesla, materiál změkne a okamžitě se přizpůsobí tvaru těla a vytváří velmi pohodlný pocit. Jakýmkoli pohybem těla by se tento inteligentní materiál přizpůsobil novému tvaru, a když jste vstali ze židle, okamžitě se vrátil do původního hladkého stavu. Tato inteligentní plasticita je bezpochyby něco, co by si přál každý sedavý člověk, který by mohl pracovat hodiny v kanceláři, protože materiál velmi dobře koreluje s fyzickým tvarem těla.
Přední a zadní část raketoplánu byla oddělena stěnou z poloprůhledného materiálu, za níž stálo několik krabic umístěných jedna na druhé, dokonale utěsněných a pravděpodobně naplněných zbožím. Nebyla tam žádná velitelská kabina ani pilot. Interiér byl velmi jednoduchý, obsahoval pouze šest ergonomických křesel ve střední části, zbytek prostoru uvnitř sloužil k uskladnění. Ve skutečnosti vnitřní prostor nebyl příliš velký, jak kvůli elipsoidnímu tvaru transportéru, tak kvůli silným stěnám. Než se dveře automaticky zavřely, bylo vidět vymezení tří oblastí, o kterých žena předtím mluvila a tloušťka stěny činila odhadem cca 30-40 centimetrů. Pak se dveře vysunuly zevnitř stěny do stran, vystoupily znovu směrem ven a dokonale uzavřely prostor.
O cestě samotné Radu říká, že žena jen něco sdělila, asi do řídícího centra a kapsle se začala pohybovat. Očekával, že se mu vnitřní orgány zatlačí dozadu, jako když jedete vlakem, namísto toho se ale začaly zvedat. Vysvětluje to tak, že vibrační frekvence byla upravena tak, aby stoupala, a proto vytvořila zvláštní pocit vzestupu. Po malé chvíli ten pocit ustal. Hned po rozjezdu se na stěnách uvnitř raketoplánu objevily barevné informace, které byly uspořádány do sekcí jako velké monitory na obou stěnách. V největší části se zobrazovalo, kde kapsle právě je a jak se vyvíjí cesta. Ale ne jako okno ve vlaku. Obrazy se objevovaly pomalu, jaksi synteticky vytvořené, a reprezentace vnějšku byla přesná; ale přesto bylo jasné, že rychlost byla neúměrná té, která byla znázorněna graficky.
Vše bylo znázorněno ve formátu podobnému mapě. To se týkalo jak přírodních živlů na povrchu, tak i těch uvnitř Země, kterými jsme procházeli. Radu poznal pohoří Karpat a severozápadní část Rumunska a také oblast, kterou pod povrchem procházeli.
Nad těmito mapami se zobrazovaly digitální informace o směru, všelijaké křivky, osvětlené oblasti a blikající barevné tečky. Byly to směry do jiných měst nebo sídel. Většina se nacházela v Apusenských horách. Dvě osvětlené oblasti ukazovaly dokonce na Moldavsko.
Písmo bylo také jiné, než naše. Grafické znaky připomínaly runové písmo a měly ve svém tvaru něco archaického. Podle projekce a označení Radu vydedukoval, že míří do podzemního města, které se nachází mnohem blíže k povrchu a v jižní oblasti Transylvánie. Rozdíl hloubky mezi Tomassisem a tímto městem byl velmi velký — asi 1500 kilometrů. Cíl byl ve skutečnosti tak blízko povrchu Země, že ho napadlo, jestli by nebylo snazší odtam sestoupit do města, než cestovat tímto raketoplánem, což byla samozřejmě ironie, protože žena mu řekla, že cesta bude trvat maximálně 2 minuty a město, které navštíví, je sice blíže k povrchu než Tomassis, ale stále v hloubce několika desítek kilometrů.
"Apellos je velmi zvláštní město s ohledem na jeho historii a strukturu," řekla žena. „Je také velmi staré, ale přesto je v mnoha ohledech jiné než naše město. Jeho obyvatelé pocházejí také z dáckého lidu, ale v určitém okamžiku historie došlo ke křížení s jinou rasou.“
Zastavili a po otevření dveří do vnitřku kapsle proniklo teplé a příjemné světlo, ale nebylo o moc jasnější než uvnitř.
MĚSTO V OBŘÍ DUTINĚ
„Toto je diplomatická platforma," řekla žena o plošině, u níž kapsle zastavila, "náš příjezd byl oznámen předem."
O pár metrů dál byli dva muži, kteří vypadali, že na Radua se ženou čekají. Došli až k nim a na znamení přivítání trochu sklonili hlavy. Byli oblečeni v elegantních bílých oblecích, které vypadaly jako by patřili k bezpečnostní službě. Oba muži byli přibližně stejně vysocí, asi 1,80 metru. Jeden z nich byl blond, zatímco druhý měl tmavě hnědé vlasy. Vyměnili si pár slov se ženou. Mluvili stejným jazykem, jako obyvatelé Tomassisu.
Město Apellos si přídomek "křišťálové" vskutku zasloužilo. Všechny budovy a konstrukce byly vyrobeny z průhledného materiálu, jako by byly z křišťálu. Průhlednost však nebyla taková, jakou byste viděli v případě láhve, ale nejlépe ji popsat jako průsvitnou. V určitých úhlech se světlo odráželo do barev duhy jako v hranolu. Většina městských budov byla kulovitá nebo zakřivená. Žádné vysoké budovy, jen pár malých věží, které byly nahoře zaoblené. Pěkně široké ulice a velmi krásně uspořádané tunely a oblouky a také kupolovité budovy. Architektura města byla zcela odlišná od architektury Tomassisu a stavební materiál byl ohromující a vytvářel pocit města budoucnosti. Přispělo k tomu světlo, které bylo také speciální. Stejně jako v Tomassis nevycházelo z konkrétního zdroje, ale bylo rovnoměrně rozprostřeno, mělo bílou barvu, ale střední intenzity, stejně jako v 10 hodin ráno.Když žena - Raduova průvodkyně - domluvila s oběma muž, blonďák Radua oslovil dokonalou rumunštinou. Omluvil se, že návštěva nebude tak dlouhá, aby si Radu mohl prohlédnout město, ale že místo toho nabízí souhrn informací o obyvatelstvu a městě, které pomohou pro budoucí spolupráci.
Zavedli Radua k jakémusi centrálnímu panelu, který - jak se ukázalo - se mohl připojit k informacím o městě.
Radu píše:
V okamžiku, kdy jsme se přiblížili k tomuto podstavci, který byl jako metr vysoký hranol, aktivoval se různými znaky a informacemi, na jejichž povrchu se objevovaly schémata a obrázky. Měl jsem dojem, že to zařízení je jakýsi selektor; a skutečně jediným pohybem ruky na dálku se blonďák dokázal dostat na určité pole. Před námi se z podstavce okamžitě nahoru promítalo velké holografické plátno. Širší než podstavec, pravděpodobně více než dva metry, byl jen o něco menší na výšku.