Část 13
UVNITŘ ZEMĚ
MĚSTO TOMASSIS
Radu uvádí, že přístupem do nitra Země prožíval dojem „snu“, který byl naprosto reálný a celý vjem byl zesílen povahou zážitku a zejména opakovanými přechody z jedné roviny do druhé a křížením prostorových zkreslení, které pravděpodobně ovlivní běžné vnímání vědomí i stupeň vibrace člověka. Pokud nemá člověk adekvátní tréning nebo není obeznámen s příslušnými frekvencemi, může průchod přes takové prostorové zkreslení vést v prvních fázích k jakési „sladké závrati“ a dokonce k lehké euforii. Myšlenky mají tendenci odchylovat se od normálu a logické souvislosti jsou někdy podivné. Tento stav však trvá jen do té doby, než se jednotlivému systému podaří „resetovat“ tak, aby vyhovoval novým požadavkům, kterým byl vystaven. Člověk se učí celkem rychle, a pokud je úroveň vědomí dostatečně vyvinutá, návrat k normálu je poměrně rychlý a snadný.
Nejzajímavější jsou popisované nebe a vegetace. Z pohledu člověka na zemi to nebe je dole, pro Radua bylo "nahoře". Není tam taky žádné slunce, ale atmosféru tvoří poměrně silná pokrývka „jasných mraků“. Světlo je celistvé a nepochází z „něčeho“ na obloze, ale je rovnoměrně rozloženo v té mase mraků, které mají lehce oranžový tón. Je to spíše jako zářivé rozptýlení světla, ne jako světlo z jednoho zdroje.
Také výraz „mraky“ je poněkud nevhodný. Jde spíš o takovou souvislou mlhu v určité výšce, která je rozptýlená a rovnoměrně osvětlená. Přesto ta kompaktní hmota mlhy není statická, ale pohybuje se s určitými atmosférickými proudy, a dokonce jsou vidět útvary, jako mraky. Na pozadí se pod vlivem vysokých proudů pohybují „mračna“, stejně jako jsou mraky v různých vrstvách a v různých výškách v naší atmosféře.
Celkové světlo uvnitř dutiny je nízké intenzity, takže to působí dojmem, že jste se ocitli na prahu večera nebo časného rána. Je to dáno tím, jak svítí naše Slunce a jaké osvětlení poskytuje v kterou dobu. Tady to vypadalo jako hodinu po východu za zamračeného dne, což znamená relativně nízká intenzita světla.
Druhým zajímavým prvkem je vegetace. Např. nalevo i napravo od hory nebylo nic, jen útesy a skály. Atmosféra byla poměrně vlhká, vane tam lehký vánek. Teplota v tomto prostoru odpovídá subtropické oblasti, i když flóra a fauna jsou jiné, než jaké byste mohli najít na povrchu. Nějakým způsobem zajišťuje ekosystém té vnitřní dutiny optimální přizpůsobení za daných podmínek.
Barva rostlin je spíše hnědozelená. Radu říká, že vitální energie vycházela z každého póru dutiny a že ji cítil jako čistou, hlubokou energii. Barvy ale nejsou tak živé, jako v našem světě a moře je také tmavé. Ne modré, ale tmavě modrozelené a dál na obzoru šedé.
Vegetace nebyla ani bujná, ani vysoká. Nejvyšší stromy byly jako keře. Rostliny se vyvíjely více vodorovně, měly velké a široké masité listy se silnými vlákny, něco jako list aloe. Možná, že tato zvláštnost byla způsobena potřebou absorbovat co nejvíce světla, aby bylo možné provádět fotosyntézu, listy proto vyžadují větší povrch.
Dále Radu popisuje své pocity z pobytu uvnitř Země. Píše, že cítil příliv blahodárné energie do celé bytosti, jakou na povrchu Země ještě nikdy necítil. Díky tomu u něj došlo k vyrovnání psycho-mentální a energetické struktury, začal se cítit velmi sebevědomě s velkou touhou po životě, ale zároveň byl i soustředěný. Nadbytek vitální energie v celém prostředí způsobil u Radua nával euforie a dobré nálady, která byla ale účinně regulována vědomím a podporovala všechny další jeho schopnosti. Vypadalo to, že to něco, co je tomuto prostoru vlastní, obvyklé.
Zajímavý byl nedostatek zvířat, ale viděl nějaké středně velké ptáky létat v nízkých nadmořských výškách. Specifičnost vegetace a života těchto lidí nejspíše zabránila šíření živočišných druhů, alespoň v této konkrétní dutině vnitřní planety. Radu se neustále snažil dopátrat zdroje světla. Výšku mlhy odhadoval na nějakých 300 m. Dryn, který s lehkostí četl jeho myšlenky, vše ihned vysvětlil - jasně a stručně:
"Na obloze není slunce, které by vydávalo světlo, jaké máte na povrchu, tady světlo pochází ze silného záření masivní lávové vrstvy, která je nad naší dutinou. Teplotní a světelné záření se přenáší přes horniny a rovnováhu zajišťuje přirozená inteligence živé energie a sil, které do fyzické roviny nepatří. Protože světlo nepochází z izolovaného zdroje, prostupuje rovnoměrně do masy mraků. Existuje zvláštní proces vzájemného působení mezi silným lávovým zářením procházejícím po sobě následujícími vrstvami horniny a částicemi v atmosféře zde, které ionizují a vytvářejí tuto soumrakovou svítivost."
Další zajímavostí ve městě byly přepravní prostředky. Byly to antigravitační plošiny, nesmírně podobné té, kterou Radu viděl v Okultní komoře v Bucegi. Radu uvádí:
"Dryn vylezl na plošinu vedle mě, Cézar a dva vojáci nasedli na samostatnou plošinu. Dryn se pravděpodobně chtěl ujistit, že se mnou při mé první zkušenosti s létáním s takovým antigravitačním zařízením nebudou žádné problémy. Přiznám se, že jsem měl v prvních okamžicích, kdy jsem na tu plošinu vylezl, lehce sevřené srdce, ale hned jsem si všiml, že je velmi stabilní; a navíc mi poskytl dostatek prostoru, abych měl pocit, že jsem v relativním bezpečí. Myslel jsem si, že v nejhorším bych mohl sedět na povrchu, abych udržel rovnováhu nebo se cítil v bezpečí, ale ukázalo se, že jsem se k tomu nemusel uchylovat. Okamžitě poté, co jsme se všichni dostali na ty antigravitační transportní plošiny, se tiše a dokonale pohybovaly vzduchem a letěly rychlostí, kterou jsem odhadoval na 30-40 kilometrů za hodinu. Jakmile zažijete ten pocit volného letu, nemůžete na něj zapomenout. Byl to pocit svobody a otevřenosti, lehkosti a dokonce i štěstí. Pak jsem si přál cestovat na té plošině přes celé město, ale okamžitě jsem ucítil Drynovu odpověď – tentokrát telepaticky – informující mě, že to nemohu udělat."
Během letu necítil Radu žádné závratě a proudění vzduchu bylo při takové rychlosti v pořádku. Město viděl z velké nadmořské výšky, budovy byly max. dvoupatrové, béžové, bílé nebo šedé, většinou čtvercové. Viděl i tržiště a obvyklý ruch. Celé to bylo podobné řeckým přímořským starým městečkům a působilo to poklidně a mírumilovně.
Radu uvažoval o tom, co bylo přede námi a co přesně tato komunita představuje a jak tito lidé přišli k životu na tomto místě uvnitř planety. Myslel si, že lidé přišli s pochodněmi tunely v zemské kůře, jako při exodu nebo při zoufalém hledání. Dryn mu vysvětlil, že takto by to bylo příliš obtížné, že využili zkratek, stejně jako on s Cézarem. A že jsou tam už tisíce let a mají velmi starou a bohatou historii, která je dokonale zdokumentovaná. Prý byl se naši historici a vědci velice divili, kdyby viděli dokumenty v jejich archivech."
Raduovi nešlo na mysl, proč zrovna v Rumunsku.
Dryn vysvětluje:
"Kde si myslíš, že se toto město, které teď vidíš, nachází ve vztahu k povrchu planety?"
"Nevím," řekl jsem váhavě. "Pravděpodobně blízko rovníku."
Neměl jsem pro svůj předpoklad žádný základ, ale to byl nápad, který jsem měl, jakmile jsem vystoupil z výtahu.
"Ne, ve skutečnosti jste docela blízko domova, pokud mluvíme o hloubce několika set mil pod povrchem. Tato dutina se nachází pod územím vaší země. Přesněji odpovídá přibližně místu, kde se nacházel starověký Tomis. Jen s tím, že dutina byla osídlena již od starověku, dlouho předtím, než Tomis vůbec vznikl. Jsme přímými a čistými potomky starověkých Dáků. Svým způsobem se dá říci, že jsme vaši předci. Lidé, které zde ve městě vidíš, pocházejí v přímé linii z Dáků z doby před 2500-3500 lety."
Pozn.: Současné město Constanța se vyvinulo na místě starověkého přístavu Tomis u Černého moře. Byla to osada Dáků tehdejší Římské říše. Bytosti, které zde tehdy žily, byly velmi malé a pocházely z tzv. Prvního světa, který následoval po velkém kataklyzmatu z povrchu planety. Ale ještě před nimi byl tento prostor obydlen jinými bytostmi, které nepocházely z povrchového světa a byly vysoce vyvinuté. Do té doby byly atmosférické podmínky v této dutině odlišné od těch nyní a nebyly příznivé pro lidské bytosti; ale v té době došlo v této oblasti nitra planety k určitým proměnám, které vedly ke změnám ve složení atmosféry, jejíž vlastnosti již nemohly zajistit živobytí těchto zvláštních bytostí. V jednu chvíli tuto oblast opustili; a vlastně i planetu samotnou. Tento nový ekosystém se rychle vytvořil a stal se přístupným pro povrchové bytosti. Jak jsem vám řekl, postupně začala takzvaná ‚kolonizace‘ oblasti, ale přístup vždy měl jen malý počet lidí.
"Teď tady vidím celou civilizaci," řekl jsem, zvědavý, jak toho bylo dosaženo.
„Po prohrané válce a vstupu Římanů do Dacie jsme to museli udělat. Na území Rumunska jsou další města, která byla osídlena stejným způsobem. I když byl přístup do takových míst velmi tajný a esoterický, kněží se za zvláštních podmínek rozhodli, že někteří Dákové budou mít přístup na toto místo a budou pokračovat ve svém životě, ctící stejné hodnoty jako dříve. Domnívali se, že jsou příliš důležité a cenné, než aby se na ně zapomnělo. Postupem času se počet obyvatel zvyšoval.“
"Jaká je tam teď populace?"
„Asi dvě stě tisíc obyvatel. Geneticky vzato není žádný rozdíl mezi Dáky před dvěma tisíci lety a lidmi, které nyní vidíte na ulicích. Byl to akt ústupu a záchrany as ním se uzavřelo mnoho komunikačních bran s vnějším světem. Evoluce však ve všech svých aspektech sledovala svůj vlastní kurz.“